Jak o sebe pečovat

Když mne Mirka požádala o článek na téma, jak o sebe pečovat netušila jsem, jaký rozměr to dostane.

Měla jsem v plánu psát o tom, že je fajn poslouchat svoje tělo. Cestovat, odpočívat, chodit na masáž nebo tančit. Prostě jíst, meditovat, milovat:-) Vlastně jsem to celé rozepsala a ono to nakonec záhadným způsobem zmizelo z počítače a zůstal pouze nadpis. Asi to tak mělo být. A tak jsem to musela napsat znovu.

Nový rozměr celé tohle zamyšlení dostalo po tom, co jsem odjela sama do Thajska, abych se stala lektorkou mystického tance. Celé to krásně zapadalo do schématu péče o sebe. Bylo to něco, po čem jsem dlouho toužila a vůbec jsem si nedokázala představit, že bych to zrealizovala. A pak se to nějak sešlo. Já byla sama bez partnera s naplánovaným volnem, Monika, která to celé vede zkrátila program na čtyři týdny místo šesti, což už i pro mne bylo průchodnější. Takže už zbývalo jen domluvit si neplacené volno v práci, zaplatit kurz, sehnat ubytování, letenky a vyrazit.

Moc jsem se těšila, že budu mít čas sama pro sebe a svůj rozvoj, že si užiji moře a slunce v kombinaci s mým oblíbeným tancem. Měla jsem pocit, že se vracím domů, protože už jsem na Koh Phanganu byla a věděla, kde je jaký obchod či restaurace. A dokonce jsem na ostrově potkala známé z Prahy. Abych byla mobilnější, půjčila jsem si skútr, ze kterého mám velký respekt a vlastně jsem ho nikdy neřídila. No paní v půjčovně mne podpořila (možná pod vidinou pronajatého skutru na měsíc) a řekla, že to zvládnu a že mne to naučí. Je to trochu mimo mou komfortní zónu, ale co, to přece patří k osobnímu rozvoji:-)

Nakonec jsem potkala kamaráda, který mi nabídl, že můžeme spolu na výlet a že bude řídit, což bylo super a přesně to, co jsem si u vesmíru objednávala. Hlavně ať nemusím řídit sama:-) On taky říkal, ať se pořádně stříkám repelentem, protože u nich v ašrámu říkali, že tu bylo pár lidí s dengue. No na mne komáři nikdy moc nešly, asi jsem jim nechutnala.Takže jsem se stříkala, ale byla v naprostém klidu i po tom, co se mi objevily na nohou asi 3 štípance.

V rámci péče o sebe jsem se rozhodla zdravě jíst, nepít alkohol a taky, že půjdu každý týden minimálně dvakrát na masáž, protože si to po tom všem tancování zasloužím.

Zajímavé, že po takové jedné masáži jsem se další den cítila tak nějak rozlámaně. Asi ta masérka moc tlačila. Celá ta bolest mi připomínala takový ten pocit, když začíná chřipka. No pak přišel žaludek, bolení hlavy. Zkrátím to. Skončila jsem v nemocnici s horečkou dengue. Naštěstí jsem se z toho celkem rychle dostala. Za ten týden jsem měla dost času přemýšlet.

 A v tuto chvíli ta myšlenka péče o sebe dostala úplně jiný rozměr. Začala jsem si víc hlídat spánek, odpočinek. Bedlivě naslouchala, co moje tělo opravdu chce. Jaké jídlo, plavat či snad se jen válet na pláži? Tančit? Pít rituálně kakao? Podívat se na třeba úplně “hloupý” seriál a nebo si přečíst hlubokou knihu. Užít si cappucino v té italské restauraci. Jen tak sedět, nedívat se na facebook ani instagram a vychutnat si každý doušek. Povídat si s místní kočkou a pohladit sousedčina psa. Dát si rande sama se sebou, co na tom, že v restauraci potvrzuji, že nečekám na přátele, jsem tu prostě já. A já jsem to nejdůležitější. Uvědomuji, že nemusím stihnout všechno a dokonce je úplně v pořádku nedělat nic. A také nemusím dělat věci jen proto, že je dělají ostatní. 

Na výcviku se mnou byla jedna žena. Doktorka medicíny s doktorátem, která ordinovala, učila a ještě se účastnila nějakých výzkumů. Do toho o víkendech vedla ženské kruhy, vzdělávala se v tantře. Byla krásná. Ale už na první pohled bylo jasné, že má za sebou spousty úprav – prsa, ústá, řekla bych botox. Měla dokonalou postavu, ale protože měla dělat fotky s profi fotografem, celý týden jedla jen trochu ovoce, aby se jí nevyvalilo to její “velké břicho”. Bylo vidět, jak moc touží po lásce a přijetí. A bylo vidět, jak kvetla, když se ocitla ve skupině, kde jsme ji opravdu všechny akceptovaly. Ale podle mne to nestačí. Podle mne je na začátku té cesty to, abychom akceptovaly a vážily si samy sebe. Potom to, že o sebe budeme pečovat a budeme se mít na prvním místě, přijde absolutně automaticky. Takže já teď začínám znovu, lépe a vědoměji. A všem nám přeji, ať si vždycky vzpomeneme na ta slova z letadla – nejdřív nasaďme kyslíkovou masku sobě, pak teprve dětem a ostatním.

Vaše Petra Cihlářová