Cesta kolem světa za ženskou moudrostí

Od jakživa jsem nikam nikdy nepatřila – jsem všude cizinka, a zároveň jsem všude doma. Nevyslovitelné příjmení mám po babičce, která byla z Tatarstánu, jinak střípky mé osobnosti jsou z Francie, Anglie a asi i z České republiky. Měla bych sem asi zařadit i Rusko, ale vzhledem k tomu, že moje rodina byla zrovna Rusy odeslána do pracovního tábora za doby komunistické vlády (za velký hřích vyššího společenského postavení), nemám k Rusku moc příjemný vztah, i přestože jsem se tam narodila. Asi právě z „nedostatku identity“ neustále cestuji.  Že bych hledala místo kam patřím? Každopádně, ve výsledku jsem začala provázet další ženy na cestách na posvátná místa – i když ve skutečnosti jsou to všechno cesty k sobě. Věřím, že cestování může být nádhernou příležitostí poznat sama sebe, v klidu přehodnotit svůj život, a nechat se inspirovat novými místy.

Jedno z míst kde ráda provázím ženy je tzv. Avalon v Anglii, zní to až moc mysticky, ale ve skutečnosti je to velice krásné město, které nabízí prastaré poutní místa a svatyně, a zároveň je to jakýsi pohanský Jeruzalém Evropy. Čarodějnice, mágové, víly – člověk občas neví, jestli se tu zrovna netočí nějaký fantasy film. Ale ne! Je naprosto běžné se oblékat jako druid nebo vědma, a de facto celé město žije podle starého Keltského kola roku. Inspirace pro život? Je v pořádku být sama sebou, i když se vymykám „normě“. Avalon v tomto ohledu poskytuje nádhernou příležitost zjistit, že nejsem zdaleka divná.

Anglie je to mnohem otevřenější země.  V Čechách mají obecně ženy mnohem větší tendenci se snažit zapadnout, hrát podle sociálních pravidel, dodržovat stereotypy. Osobně mám ráda individualizaci – proces, kdy žena objevuje sama sebe, a přestává se bát žít, projevovat se, milovat a mluvit tak, aby vyjádřila, kdo doopravdy je. Pro české ženy je to zpravidla těžší úkol – být sama sebou a stát si za svou volbou. Asi právě proto je v Anglii vždy mnohem širší spektrum volby ve všech oblastech souvisejících s ženským tělem než v ČR, což osobně dokáži hodně ocenit. Mnoho způsobů jak lze rodit (včetně doma), mnoho způsobů interrupcí, široké spektrum menstruačních pomůcek, různorodé antikoncepce, a větší tolerance netradičních vztahů. Tady se máme jako české ženy hodně co učit, i když jsou třeba mnohem otevřenější v tématech sexuality než angličanky.

Je zajímavé, jak v poslední době se v ČR hodně řeší téma „ženství“ a „mužství“. Co dělá ženu ženou? Nespočet kurzů, škol, video programů a pomůcek, které by měli pomoci být „více“ a „lepší“ ženou. Moje osobní zkušenost z práce se ženami se dá shrnout jednou větou – neexistuje správný způsob, otázkou je, který způsob funguje pro mně. A potom se nebát žít, to co doopravdy jsem a co chci být. Kolem tohoto tématu se točí všechny cesty, které pořádám – nejen do Anglie, ale třeba i do Provence, za Marii Magdalenou. Jako archetyp je Marie Magdaléna naprosto skvělá! Má v sobě totiž spoustu „neslučitelných“ kvalit – je mladá a moudrá, je sexuální a svatá, je žena a je duchovní. Vidím v tom prostě fantastickou příležitost, jak přehodnotit své osobní omezení a dovolit si být víc.

Mám ráda i tzv. „rozvojové“ země, protože i přes mnohá zvěrstva se tam často zachovává smysluplný způsob života – staré tradice, třeba i včetně přechodových rituálů. První menstruace, porod, sexualita – jsou to všechno důležité okamžiky velkých životních zasvěcení, změn nejen v těle, které mohou být zdrojem poznání a rozkoše nebo trápení podle toho, jak se k nim přistupuje. Když se tyto okamžiky oslavují zdravým způsobem, věřím, že to dává úplně jiný náboj celému životu.

Vlastně jediné co nám zbylo u nás jako rituál je svatba a pohřeb (po křesťany ještě tedy křtiny), a možná právě proto se do nich investují tak absurdní částky! Touha po veřejném uznání našich životních změn, jejich oslavě a vědomém prožití – tedy touha po rituálech – je totiž přirozená, a v naší společnosti zůstává z pravidla nenaplněná.

Ale i u drahé svatby často chybí hlubší smysl – zřídka je tam prostor říci své sliby doopravdy po svém, není moc prostor pro rozloučení s rodiči, ani pro vědomé uznání nových rolí a srdečné požehnání od přátel. Navíc, pro spoustu lidí je církevní svatba nemožná či nepřijatelná, a radnice jednoduše nestačí k naplnění touhy po smysluplném obřadu. V této mezeře vznikají dnes tzv. „Novodobé rituály“ – nové způsoby založené na starých tradicích – oslavit, uctít a vědomě prožít důležité okamžiky změn v našem životě. Rituál první a poslední menstruace, rituál dospívání mladíka v muže, rituál před a po porodu, rituál svatební i rozvodový – a mnoho dalších důležitých životních okamžiků, o nich teď zrovna budu vydávat novou knihu.

Většinou v tvorbě rituálů se necháváme inspirovat právě domorodými kmeny a starými zvyky, které si potom přizpůsobíme potřebám moderní doby, a hlavně – přáním a potřebám daného páru či jedince.

Ve finále je to celé o úctě k životu, úctě k tělu v jeho přirozenosti, a oslavě toho co je. I rituály jsou jen další způsob jak více vést smysluplný život a oslavovat vše, co život přináší.

Kdysi jsem našla v knize Jalaja Bonheim větu, která se stala mým krédem „K čertu štěstí, chci žít v extázi!“, a pevně věřím, že jen tak spokojený život nestačí – že toužíme po něčem větším, hlubším, i když ani pořádně nedokážeme říct co „to“ má být. Někteří to nacházíme v práci, někteří ve vztazích, někteří vůbec a někteří v posteli.

Osobně věřím, že extáze je pro ženu ukotvena v těle, a právě pochopení jeho funkcí, přijetí jeho přirozenosti a oslava jeho krásy a moudrosti je základem extáze pro ženu. Cesty kolem světa jsou potom jen další způsob, jak se dostat k sobě.

 

Časopis ZEN 2014/15

---

Zde najdete videa z mých cest 😉 https://ecstatictravel.cz/vlog/

A malá pozvánka do virtuálního ŽENSKÉHO KRUHU – ECSTATIC CLUB, který je plný každodenní inspirace, sdílení a podpory