(Ne)pravda, která bolí

Kdysi dávno jsem si řekla, že chci žít takový životní příběh, který, kdyby se náhodou jednoho dne celý zveřejnil v novinách, by nemusel nic skrývat. Za který bych se nemusela vůbec stydět.

Vždy jsem psala i mluvila velmi otevřeně a sdílela hluboko ze srdce. Často i velice intimní prožitky. Z upřímných zpovědí, a to nejen svých vlastních, jsem dokonce „splétala“ celé knihy, jako byl první i druhý sborník Ženské příběhy.

Věřím, že autentické intimní sdílení je správnou cestou. Věřím, že pomáhá prodrat se skrz pavučiny přetvářek, mýtů a nedorozumění. Dává možnost inspirovat se navzájem k odvážným činům nebo se podpořit v těžkých obdobích. Připomíná, že „ve svém trápení nejsme sami“. A doufám, že třeba pomůže pomalu měnit některé společenské stereotypy.

Pak ale do mého života vstoupil Karel… Před dvěma roky se mé jméno poprvé objevilo kvůli jeho nešťastné poznámce v bulváru. Tehdy jsem zakusila, co jsou záchvaty paniky, chuť změnit si jméno, pocity na zvracení, na které Smecta nezabírá.

Sdílela jsem dál. A sdílím i dnes. Je to můj způsob „rezistence“. Zjistila jsem totiž, že daleko více než nahá pravda ubližuje lež. Úplně nejhorší je pak taková lež, která vyrůstá z několika semínek pravdy, ale překrucuje ji k nepoznání. Přiznávám, že nejsem z oceli a číst o sobě nesmysly občas velmi bolí. Je jich nespočet a je to boj s větrnými mlýny. Přesto se chci vyjádřit alespoň k těm zdaleka nejzákeřnějším. Potřebuji ten pocit nechutě ze sebe dostat. A také vyvést z omylů čtenáře, pro které může být často obtížné se v situaci zorientovat.

1. „Abych byla s Karlem, musela jsem opustit syna.“

Absolutní podpásovkou je mýtus o tom, že můj syn Leo se mnou nežije. Varianty jsou různé a některé opravdu kreativní. Že žije s tátou, stará se o něj babička, že jsem ho odložila (nebo možná rovnou zavraždila?). A to vše proto, že si to tak Karel přeje.

Pokud existuje „muž“, který trvá na tom, aby kvůli němu žena odložila své dítě, a „žena“, která je ochotná to udělat, je to neštěstí. Snad nemusím zdůrazňovat, že to není náš případ?

Můj syn samozřejmě žije s námi na Malé Straně, a to po celou dobu našeho vztahu. Byl se mnou celé těhotenství, chodí do školy, hraje si s Karlovými dětmi… Mimochodem, pro nás s Karlem bylo naprosto klíčové, aby spolu děti vycházely, a proto jsme na samotném začátku našeho vztahu zorganizovali pro nás všechny velice důležitou seznamovací dovolenou. Ano. Kdyby si děti nesedly, do vztahu spolu bychom nešli.

Mýtus o krkavčí matce pravděpodobně pramení z faktu, že nesdílím Leovy fotografie. A kdo není vidět na sociálních sítích, neexistuje… Na tohle téma jsem již jeden článek zveřejnila:

https://cestaextaze.cz/kde-ma-syna/

Dalším „nesporným důkazem“ je zřejmé můj dávný článek o tom, že při současném studiu druhé vysoké školy a značném pracovním nasazení (abychom zaplatili akontaci hypotéky, protože jsme v tu dobu neměli v Londýně kde bydlet) Leo skutečně na čas bydlel přes týden u prarodičů na překrásném statku v přírodě. My jsme za ním dojížděli vlakem. Kdo může soudit, jestli bylo tohle řešení naší tehdejší náročné situace chybou nebo skvělým rozhodnutím? Ale v každém případě, je to pět let starý příběh.

Určitě nejsem dokonalá máma. Sešívaná rodina, obzvlášť tak velká jako ta naše, je vždy výzvou. Za obě své nádherné děti jsem ale neskonale vděčná, a mám veliké štěstí na vskutku skvělé děti nevlastní!

Správná odpověď tedy zní:

„Leo žije s námi. Samozřejmě taky tráví čas se svým tátou a s prarodiči. Jeho fotky nezveřejňuji z podstatných důvodů. To, že „nevisí online“, neznamená, že při focení reálně nestojí vedle nás.“

2. “Karla jsem ovládla exotickým sexem.”

Tato úvaha je zčásti vtipná. Představa některých lidí, že Karel Janeček opustil svou rodinu, zradil vlast a já nevím, co ještě… kvůli tomu, co s ním dokážu dělat v ložnici, je pro mě vlastně z jistého pohledu lichotivá „diagnóza“. I když by to zároveň znamenalo jinak tragicky nízkou úroveň sexuálních dovedností v republice (jinak by se už nějaká přeci našla, ne?) a to si teda o českých ženám rozhodně nemyslím.

Mimochodem, ke skutečnému sexuálnímu mistrovství (ženy či muže) mám velikou a upřímnou úctu.

Výroky o „opuštění rodiny“ a „zradu vlasti“ si ani žádný komentář nezaslouží. Obojí je přibližně stejné platné jako výmysly na téma, že je Karel agentem CIA (a já zřejmě KGB).

Paradox je, že když náš původně zcela pracovní vztah (i když netvrdím, že to mezi námi občas nejiskřilo) se na prvním rande transformoval na vztah osobní, tak byl čistě platonický, a tak zůstal na několik měsíců. Během tohoto randění jsme hodně řešili, co by pro nás partnerský vztah znamenal. Jestli je to cesta, kterou skutečně chceme vzhledem ke komplikovaným okolnostem podniknout. Bylo to úžasné období. Dlouhé desítky hodin jsme trávili vzájemným poznáváním a měli jsme možnost se do sebe zamilovat na všech ostatních rovinách, než jsme se vůbec poznali jako milenci.

Pro mě postel bez lásky a příslibu společné budoucnosti rozhodně nepřipadala v úvahu. Takže ve chvíli, kdy měl Karel poprvé možnost propadnout mé všemocné sexuální magii, už jsme byli oba rozhodnuti podřídit své životy tomu, co mezi námi vzkvétalo.

Správná verze tedy zní:

„Náš vztah byl delší dobu platonický, dokud jsme se nerozhodli do něj jít naplno, a to s vědomím mnoha komplikovaných dopadů, které to obnášelo. Tak mocnou sexuální magii, jakou mi někteří lidé přisuzují, bych uměla ráda, ale troufnu si říct, že vychází spíše z filmů než reality.“

3. „Jsem samozvaná kněžka lásky.“

Tento nesmysl by byl vtipný, kdyby neházel špínu na slovo „kněžka“.

Takže zaprvé, „kněžka lásky“ je dle výkladu Policie ČR prostitutka. To já samozřejmě nejsem. A ano, je to dost nepříjemná urážka. V tomto významu je přívlastek „samozvaná“ ale zvláště humorný, protože si opravdu nejsem vědoma toho, že se titul prostitutky musí obhájit před jakousi komisí 😊.

Na jinou notu míří titul „samozvaná kněžka“, který rozšiřuje urážku o obvinění z nedostatku vzdělaní v oboru. Ani tou objektivně být nemůžu, protože k profesi kněžky mám „to nejvíc“, co z pohledu vzdělání lze v dnešních světě mít. Mám za sebou tříleté studium a jsem kněžka v oficiálně uznaném Chrámu Bohyně v Glastonbury. Díky tomu jsem oprávněna již několik let vést výcvik pro kněžky v ČR. Bavíme se o mezinárodní komunitě, která dnes čítá tisíce lidí, desítky výcviků a chrámů. Jsem velice hrdá, že mohu být její součástí.

Takže co je to vlastně ta kněžka? Dle Wikipedie: „Kněžka by se dala definovat jako ženská obdoba kněze. Je kvalifikována k provádění náboženských rituálů…“. Konkrétní směr, ve kterém pracuji já, lze blíže vymezit jako nepohanský ekofeminismus. Víc o kněžkách na:www.knezkabohyne.cz.

Skrze implicitní obvinění z prostituce a amatérismu míří urážky nejen na mou soukromou osobu, ale na celou komunitu a funkci kněžky, kterou (nejen) v dnešní době považuji za klíčovou pro zdravější vývoj společnosti a odpověď na spoustu potřeb, které v moderní realitě vznikají.

Správná odpověď:

„Jsem vyškolená kněžka, mám k této funkci mandát i „papíry“. Kněžka dělá rituály a ceremonie, je to žena-kněz, a s „kněžkou lásky“ nemá (až na lingvistiku) nic společného.“

4. „Žila jsem s Karlem i s Mariem. Nebo chtěla žít. Nebo vůbec něco takového připouštěla.“

Z toho se mi asi nejvíc zvedá žaludek. Když v bulváru poprvé zaznělo „žijou spolu ve třech“, vyhecovalo mě to k prohlášení o našem vztahu. Dokázala jsem skousnout hodně, ale toto bylo za hranou. Opakovaně jsem říkala, že bych nikdy nesdílela domácnost s bývalou ženou svého muže. Tato středověká představa je mi odporná. V nejtragičtějším období našeho vztahu jsem souhlasila maximálně s tím, že bude mít dvě naprosto odseparované rodiny – tedy pouze za podmínek, že budou oddělené vysokou čínskou zdí (a geografickou vzdáleností mezi Prahou a Paříží).

Domov je základ – hnízdo, posvátné místo, kde vyrůstají děti. Možná bych mohla sdílet domov se ženou, kterou já miluji… Ale to vskutku nebyl tento případ.

Správná verze:

„Je zcela vyloučeno, že bych s Mariem sdílela domov (nebo čas). Ani v nejhorších časech to nikdy nepřipadalo v úvahu.“

Pravda, která bolí

Pak přišla těžká zkouška. Konec roku 2017 už nebyl jen o bulvárních nesmyslech. Hnusná byla realita jako taková. Tisk si v ní liboval a jako by to samo o sobě nestačilo, občas ji ještě víc překroutil. Několikrát jsem skončila na pokraji předčasného porodu nebo s jinou horší diagnózou. Skutečnost byla zraňující a urážky a polopravdy ji činily ještě horší. Nějak jsme to s Isabelkou v bříšku a s Leem na klíně ale nakonec zvládli.

Nechci rozebírat všechny ty hnusy, které se odehrály. Co se tehdy stalo? Má smysl to vytahovat? Jak interpretovat můj pohled na věc, aniž bych se vystavovala obvinění z útoků na Mariem? Jak to vlastně je? Je vhodné publikovat těžké a nehezké příběhy? Pomůže se z nich „vypsat“? Je naopak nejlepší je zbytečně nevytahovat a nedávat jim víc energie?

Je potom „klam“ sdílet jen to krásné? Nechci klamat. Nahou pravdou je, že po krátkém nádherném začátku, slibech o rozvodu do porodu a malovaní si šťastného společného života, přišel obrat a půl roku naprostého pekla.

Třeba budu jednou mít dostatečný odstup, abych o tom chtěla a mohla mluvit. Zatím je mi z toho fyzicky špatně. I teď, když píšu tento článek, dělá se mi zle. Nejraději bych celý ten půlrok zapomněla. Vymazala. Bylo tam tolik hnusu, absurdit, bolesti, lží, přetvářek a manipulací.

Nedokážu se na sebe dívat do zrcadla a necítit tu obrovskou hanbu, že jsem se do takového bláta zamotala, že jsem mohla naivně věřit velkolepým slibům, že jsem neodjela hned a hodně daleko, jakmile bylo jasné, že rozvod do porodu nebude (odjela jsem nakonec až v únoru, kdy groteska už fakt nešla vydržet).

Věděla jsem vždy, že pravda nakonec zákonitě vyjde napovrch, a časem se zjistí, kdo je co zač a na co si hraje, ale občas to trvá. A těch velice důležitých 9 měsíců těhotenství nám už nikdy nikdo nevynahradí.

Opět je mi do pláče. I po té době. Přesto, že teď procházíme krásným obdobím. I pravda bolí. To, že mě zradil a neochránil, když jsem byla nejzranitelnější. Že se nechal oklamat kecy o šťastném harému, který Mariem chce a zařídí. Že na chvíli naší lásce přestal věřit… Že se nechal ovlivnit pomluvami o tom, jak jsem „zlá“ (o některých dnes víme, že byly placené, ale většina se spíš jen ráda svezla na populistické vlně „jak se zalíbit“ paničce).

Je to minulost. Ale občas pořád pláču. Zlobím se na něj. A na sebe. Měla jsem počkat, prověřit, být opatrnější. A neublížila bych tolik sobě ani dětem.

Dnes jsme jinde. Proběhlo mnoho změn a nesčetně omluv. Spoustu jsme si toho vyříkali a vyčistili. Ale já pořád nejsem s naší minulosti srovnaná. Snažím se to brát pozitivně. Jako motor pro zjištění, co ještě všechno můžu dělat lépe, kde dělám chyby a kde jednám ze starých zranění. Ale byla bych raději, kdyby se to nemuselo stát. Karel říká, že právě toto období prohloubilo jeho důvěru a prověřilo náš vztah. Byť brutálně, ale podstatně. To je také pravda. Určitě skvělé  prověřilo lidi kolem nás.

Chci věřit, že všechno má svůj důvod. Ale jsou věci, na které vzpomínat nechci.

Photo: Ivy Morgan, Tina Radnic